Samá voda
Somavedic Medic Uran krásně svítil. A to bylo asi tak všechno. Po třech dnech se mě mozek poněkud sarkasticky zeptal, zda si nemyslím, že krásná lampička za 17 000 korun je přece jen příliš. Jenže pak jsem dal karafu, do které jsem napustil vodu z kohoutku, přímo k Uranu a za pár hodin se napil. Okamžitě jsem si všiml, že je mnohem jemnější, jakoby sametová. Připomněla mi vodu z jedné studánky v Prokopském údolí. Mozek mi ale oznámil, že se mi to jen zdá a že je úplně stejná, tak ať se uklidním a jdu raději dělat něco užitečného.
Uběhlo dalších pár dní a nic. Až jsem jednou zapomněl dát vodu k Uranu a byl si nucen dát klasickou kohoutkovou, kterou jsem pouze nechal odstát kvůli chloru. Byl jsem v šoku - najednou jsem měl pocit, že piju tekutý beton a že je zcela nepoživatelná.
Ten mozek je fakt blázen. Věděl jsem okamžitě po prvním napití, že "uranová" voda je jiná, ale můj mozek je tak přizpůsobivý a tak si na ni zvykl, že mu za pár dní přišla tahle skvělá voda normální a úplně zapomněl na to, jak hnusně chutnala předtím. V tu ránu mi také došlo, proč jsem poslední léta tak málo pil - nebylo co.
Od té doby, co stavím vodu k Uranu, nemám potíž vypít dva litry v průběhu dne, ačkoli jsem dřív nebyl schopen dostat ani polovinu. Protože je výborná. A když si do ní dám citron, nemá to chybu.
A pak to přišlo. Asi po třech týdnech, kdy byl Medic Uran zapnutý, jsem zaznamenal, že se něco začíná dít nejen s kohoutkovou vodou, ale i se mnou. Cítil jsem se od rána tak nějak divně. Asi na mě něco leze, pomyslel jsem si. A než jsem domyslel, tak jsem se regulérně, kosmicky a kvantově... posral. Nebudu laskavého čtenáře zatěžovat detaily, jen zdůrazním, že to, co šlo "ven po celý den", opravdu nepatří na tuto planetu. Bylo to přímo epické. Samá voda, zcela jiný druh běhavky a čištění, než jsem kdy u jakékoli žijící bytosti zaznamenal. Okamžitě jsem volal panu Rybjanskému, co mám dělat, že mám jít na seminář do Poslanecké sněmovny; poradil mi, ať si dám borůvkový kompot. Seminář jsem sice nakonec zmeškal (a parlament nepošpinil), ale druhý den už to bylo naštěstí v pohodě.
"Somavedic dělá takovou archeologickou činnost. Prokopává se až k vám," vysvětluje tvůrce Somavedicu. "Představte si duši, kolem které je třeba patnáct skafandrů. To jsou jednotlivé vrstvy, kterými je ,zanešena´, které ji zakrývají. Takže duše například řekne bílá. Projde to přes všechny ty vrstvy a z posledního skafandru se ozve fialová. Když to řeknu velmi zjednodušeně, přístroj pomocí svého vibračního působení pomáhá odstranit vše, co vám brání slyšet vaši duši." Vybavuje se mi překrásný film Skafandr a motýl, který natočil Julian Schnabel podle skutečného příběhu šéfeditora francouzské mutace módního časopisu Elle Jeana-Dominiqua Beaubyho, jenž po mozkové příhodě ochrnul na celé tělo tak nešťastně, že mohl hýbat pouze očními víčky. Postupně se naučil komunikovat (jedno mrknutí ano, dvě ne) a s pomocí své ošetřovatelky a speciální abecedy, kterou pro něj vytvořila, mrkáním napsal celý svůj příběh. Ať už jsme na tom jakkoli, vždycky musíme usilovat o to, aby z našeho skafandru nakonec mohl vyletět krásný motýl.